hudební črty podle Vergilia

Neboť Sílénus pěl, jak v nesmírném prostoru světa
zárodky země i vzduchu i čistého ohně i moře
vespolek smíchány byly, jak všecko se z pralátek těchto
tvořilo - všecko, i sám ten jemný nebeský okruh,
zem jak počala tuhnout a do hlubin sváděla moře,
různé tvořila zjevy, jimž dávala znenáhla tvářnost,
svět jak s úžasem zřel, jak nové se rozžehá slunce,
kterak se zdvíhají páry, a z nich jak padají deště,
les jak poprvé vzniká a tyčí se, kterak v něm občas
různá zvířata chodí, a hory je poprvé vidí,
Pyrrha jak kameny hází, jak šťastna je Sáturnská říše.

Vergilius, 31-41 Ekloga VI.

 

Ale v poledním žáru hleď vyhledat údolí stinné,
tam, kde velký dub Jovův lety do síly vzrostlý,
rozpíná mohutné větve, nebo snad tam, kde háj tmavý
v posvátném stínu se černá houštinou přečetných dubů.
Vergilius, 331-334 Zpěvy rolnické

 

Často též obrovský příval vod se přižene z nebe,
mračna z moře se shluknou a srazí v strašlivou bouři
s černými hroznými mraky, nebe řítí se dolů,
mohutným deštěm osení bujné a námahu býků
maří. Plní se strouhy, s hukotem hluboký potok
přerůstá břehy a moře se vzdouvá v syčících vlnách
sám Otec uprostřed mračného temna svou pravicí mávne
a metá kmitavé blesky; tím mávnutím celá se země
otřese, zvířata prchají, u lidí pokorná bázeň
zaplní smrtelné mysli. On zasáhné ohnivou střelou
Athós, Rhodopé nebo vysoké keraunské hory.
Větry ještě nabudou síly a lijáky zhoustnou.
Tu lesy závanem větrů zakvílí, tu zase břehy.
Vergilius, 322-334 Zpěvy rolnické

 

Prameny obrostlé mechem, a nad spánek jemnější trávo,
planiko zelených listů, jež řídkým stínem je kryješ,
ochraňte letního žáru můj dobytek - vedra se blíží,
žhoucí, již na pružné révě se nalévá pupenec bujný.

Viz, jak nese si býk své oradlo, visící na jhu,
viz, jak zapadá slunce a rostoucí zdlužuje stíny,
mne však spaluje láska - což možno je omezit lásku?
Vergilius, 45-48 Ekloga VII., 66-68 Ekloga II.

 

Tehdy pak vinice všechny uzrají štědrými plody,
úrodou plní se srázné stráně i hluboký úval,
kol dokola všechno, co obhlédne Bakchus svou překrásnou tváří.
Proto po právu vzdejme Bakchovi patřičnou poctu
prastarou písní a nesme misku a obětní koláč.

Rozličné plody přináší podzimní čas, tehdy také
vysoko na slunných skalách se praží lahodné víno.
Často se s hubičkami zavěsí na otce děti,
zbožný dům cudnost si střeží. Svěšená vemena mléka
krávy si nesou a tlusťoučká kůzlata na bujné trávě
mezi sebou se potýkají, roh proti rohu.
Hospodář sám řídí sváteční slavnost, rozložen v trávě,
uprostřed oheň, a druhové kolem měsidlo věnčí.
Tebe, Lenaee, k úlitbě volá a pastýřům značí
pro závod v metání rychlým oštěpem na jilmu terče.
Obnaží svalnatá těla a začnou venkovský zápas.

Vergilius, 390-394, 521-531 Zpěvy rolnické

 

Ale když bouře a měnlivá nebeská vláha své dráhy
změní, když Jupiter, vládnoucí deštěm, jižními větry
zhustí ovzduší dosud řídké či uvolní husté,
mění se povaha duší a v srdcích jiné se vzněty
rodí teď a jiné zase, když větry honí se s mraky.

Vergilius, 417-421 Zpěvy rolnické

 

Bůh totiž vším prý proniká zcela,
zemí i moří prostorem širým i výšinou nebes.
Odtud dobytek, stáda, lidé, i divá zvěř všechna
berou si každý při svém zrodu útlý svůj život.
Sem zase všechno se vrací zpátky osvobozené.
Není zde pro smrt místo, leč vše se rozletí živé,
vřadí do počtu hvězd a pluje po vysokém nebi.
Vergilius, 221-227 Zpěvy rolnické

O skladbě

Symfonická báseň Saltus Taranis vznikla jako výraz obdivu a lásky ke kraji pod Hromovou horou. Hoře i sedlu pod její šíjí dal kdysi jméno Donnar, starogermánský Thór či keltský Taranis, hromovládce a bůh plodnosti země. Dnes hoře říkáme Milešovka, ale i nadále spolu s pastvinami rozloženými pod ní je symbolem, esencí celého pohoří. A právě ony louky v sedle se staly kulisou příběhu, který vypráví symfonická báseň.

Obrys horské krajiny, jejího horizontu, prostoupil přímo do hudební materie. Stal se předlohou pro melodický tvar hlavního tématu skladby, a tak prostor Českého středohoří, pozorovaný z Doubravské hory od řeky Labe až po Milešovku a Zvon, se doslova vtělil do notové osnovy. Ústřední melodii básně uhnětlo panorama horského masivu, který sám o sobě je symbolem kraje.

Rozsáhlý symfonický kus natočila během jediného dne těsně po dokončení partitury na začátku září 2020 Severočeská filharmonie Teplice pod taktovkou autora. Jeho hlavní hudební téma bylo navrženo na oficiální znělku Ústeckého kraje, o níž bude rozhodovat rada kraje a jeho zastupitelstvo.

Vergilius a České středohoří

Autoři českého humanismu už před čtyřmi staletími viděli v malebné krajině Středohoří jakousi Arkádií zhmotněnou v českém prostředí. Idylické pohoří pastýřů a veršů nesmrtelného Vergilia se stalo vydatnou inspirací a tuto klasickou látku básníci neváhali aktualizovat právě na pastvinách a v lesích pod vyhaslými českými sopkami. V souvislosti s nimi citoval Vergilia ještě Bohuslav Balbín a týmž prizmatem měřili proporce kopců i malíři 19. století.

Dodnes toto pohoří něžných tvarů, chráněné severním krušnohorským valem před studenými větry, otevřené jižnímu slunci, budí dojem zušlechtěné zahrady. Orchestrální črty, inspirované Středohořím a Vergiliem zároveň, prochází v různých náladách jednotlivá zákoutí této krajiny a vykreslují její krásu. Nakonec se spojí do jedné dlouhé básně, opěvující louky, kopce, domov, návrat a oddanost.

O autorovi

Autorem symfonické básně je Jan Zástěra, skladatel hluboce zakořeněný ve svém kraji. Velkou část tvorby věnuje historickým nebo fabulativním námětům z regionu a do této linie spadá i Saltus Taranis, lyricky laděná kompozice inspirovaná krajinou. K obnově kulturní identity Ústeckého kraje přispívá také svou badatelskou činností a příležitostně i nehudebními projekty.

K jeho významnějším hudebním projektům patří neustále se rozšiřující cyklus kantát České nebe, liturgická hudba k národní pouti do Říma nazvaná Římské mše, oratorium komponované k výročí narození Karla IV. s názvem Korunovace českých králů, několik komorních oper na různá témata nebo dvě symfonie.

Zde najdete k poslechu celou symfonickou báseň Saltus Taranis.